Tornados team on tour…

Tornados team on tour…

(aneb postřehy gólmana z Open Game v Brně) 

Poprvé jsme o celorepublikovém florbalovém turnaji Open Game v Brně zaslechli zřejmě někdy v březnu 2009. Jířan jako správný GM nezaváhal ani chvíli a prohlásil: „Jedeme tam!“ V tu dobu jsme již měli za sebou úspěšný vstup do Florbalové ligy amatérů v Předměřicích, ale tohle byla opravdu výzva. Nadšení poněkud pokleslo vzápětí, když se ukázalo, že turnaj se koná po 4 dny a zcela jistě nepojedeme v plné sestavě. Omluvenek se záhy začala scházet celá řada, takže brzy to vypadalo na to, že do Brna vyrazíme pouze na pěkný „výlet“ s cílem ochutnat zdejší „Starobahno.“

Poté co jsme na úspěšné jarní „šňůře“ ukořistili vítězné poháry ve Všestarech, Starém Hradišti (již potřetí v řadě, takže zatím vzhledově nejlepší pohár, který jsme kdy vyhráli, končí, byť původně putovní, definitivně v našich rukou) a České Třebové, optimismus v týmu lehce stoupal.

Zvláště Jířan, z kterého se v České Třebové stala známá mediální hvězda J neúnavně telefonoval, sháněl, zapisoval, vyjednával – no prostě směřoval vše k naší bezproblémové účasti na turnaji. I přesto jsme však podle předběžného očekávání začali počítat první ztráty v sestavě velmi brzy. V obraně jsme přišli o Jirku Krátošku, jehož účast v naší kategorii amatérů byla od začátku s otazníkem a celou věc rozseknul závazný termín zahraniční dovolené přesně v době konání Open Game. Kanonýr Michal musel vést složitá diplomatická jednání – za prvé na domácí půdě a za druhé u svého velitele v Chrudimské posádce 43. vmpr. Zatímco doma se podařilo „opušťák“ vyjednat, tak bohužel škrty v armádním rozpočtu zapříčinily, že plánovaný výsadek z „Anduly“ přímo na VUT I. se 25. 6. nekonal … :-)  

Další posun nastal počátkem června, kdy již byl turnaj nalosován a znali jsme své soupeře. Prvním šokem, alespoň tedy pro mě, byl poznatek, že svá 4 utkání v základní skupině odehrajeme ve dvou dnech a hned ve třech halách! To znamenalo jediné – oprášit znalost Brna z předchozích cest a zavzpomínat na úskalí navigace v této moravské metropoli, jehož ulicím kralují bezpečně „šaliny“ – prostředek dopravní to v našich končinách málo obvyklý, jenž si své právo přednosti v jízdě dokáže náležitě prosadit.

Ubytování bylo možné řešit v gesci organizátorů turnaje a to pronájmem školní třídy po dobu konání turnaje. S výhledem na tvrdou palubovku, karimatku a spacák jsem se však nechtěl smířit a nakonec jsem pana generálního přesvědčil o výhodě měkké postele na naši úspěšnou regeneraci :-) . Koleje Komárov nezklamaly a vedoucí ubytování dokázala pružně reagovat i na stále se měnící počet nahlášených osob k ubytování, neboť situace se měnila téměř každou hodinou a opravné maily byly mou denní pracovní náplní. Vše se však podařilo zdárně domluvit.

První den turnaje ve čtvrtek 25. 6. náš čekal pouze jeden zápas a to od 16:45 střetnutí s FBC Tatchenta Zhoř v hale VUT I. Díky tomuto rozlosování jsem využil možnosti pouze půldenní dovolené a ráno na 7:00 hod. odfrčel do pracovního procesu. Mírná nervozita nastala pouze po 11 hod., kdy jinak přesná rozvozová služba obědů, měla toho dne značné zpoždění. Očekávaný smažák s bramborem nakonec dorazil ještě včas, takže jsem jej rychle polkl a zamířil zpět na domácí „bázi“ naložit nezbytnou bagáž a Ondru.

Felda alias „Blue arrow,“ který se na další minimálně 3 dny měl stát jedním z oficiálních týmových „autokarů“ jsem ještě těsně před startem vylepšil s pomocí Martinova vzkazu a to nalepením tohoto papíru A4 s nápisem: „Tornados team on tour“ na zadní sklo.

Posádku vozu s pole position nicméně vedl Jířa a na palubě měl Martina s Chuckem.

Zlý jazykové tvrdí, že počas této cesty se pan generální změnil v telemarketingového pracovníka - stachanovce, neboť své hands free téměř nesundal z ucha J . Na nás zbyla pozice wingmana, nebo spíše zadní záštity, neboť Jířa nám již při odjezdu z Hradce nadělil minimálně 20 minut. Poslední krátký briefing proběhl na čerpací stanici v Lipůvce a odtud se již Jířa vydal na akreditaci a my s Ondrou přímo do haly VUT, kde jsme měli nastoupit k našemu utkání. Díky kvalitní „papírové“ navigaci jsme halu našli neomylně na první pokus a vyškrábali jsme se na parkoviště z drceného kameniva přímo nad halou.

V okolí panoval již značný ruch a neustále bylo vidět tu malé, tu větší skupinky vyzbrojené florbalovým příslušenstvím na přesunu dovnitř či ven.

Poté co na místo dorazil Jířa se svou suitou vybaven z akreditace týmu otřesnými růžovými náramky „Hummel“ pro každého z nás, zamířili jsme i my raději neprodleně dovnitř haly. Přivítalo nás v tomto pořadí: nesmlouvavá recepční, která prohlédla náš pokus vklouznout dovnitř nepřezutí, otevřené, ale tím pádem průchozí šatny, což se stalo na turnaji pravidlem ve všech halách a naposledy dusná atmosféra přímo nad hřišti.

Hala byla rozdělena na dvě hřiště s označením VUT I. a VUT II. Bohužel hřející sluneční paprsky proměnily zakrytý prostor během dne ve žhavou výheň, což nedokázala změnit ani puštěná klimatizace. Myslel jsem, že horšího prostředí se už dočkat nemůžeme, ale to jsem ještě netušil, co nás bude čekat další den na „Hattricku“ …

I přes nepříznivé klimatické podmínky nás už však zajímal hlavně nadcházející zápas. Netrpělivě jsme očekávali zejména příjezd poslední posily Tomáše Bouze, který mířil do Brna samostatně přímo z vodácké dovolené. Převlečení a rozcvičení jsme se uklidňovali pouze tím, že jsme na místě již v hratelném počtu 4 + 1 a nemůžeme tedy dostat kontumaci. Čekací doba se na turnaji totiž v pravidlech nenacházela. Při rozcvičce jsem zkušeným okem průzkumníka přelétl soupeřovu sestavu a skončil na čísle 8 hráčů do pole. Vzápětí se v mém zorném poli objevil i gólman, který měl určitě alespoň 120 kg a podle hrubého odhadu dokázal pouze poklekem zabrat ¾ brány! V tu chvíli jsem to nevydržel a rýpnul si do Jíři, zdali si i po tomto pohledu stále myslí, že my máme v kase příliš vypracovaného „goalkeepera,“ jak je mně neustále předhazováno J . 20 minut před začátkem zápasu nás mírně uklidnilo Tomášovo „ahoj“ ve dveřích a věděli jsme, že jsme komplet alespoň s jedním hráčem na střídání.

Vzhledem k okolnostem jsme viděli jediné řešení v pokusu držet pevnou obrannou čtyřku a pokusit se vyrazit do rychlých protiútoků. Taktika vypadala jasně, ale neznámou bylo, co nám dovolí soupeř, který nastoupil v oranžových dresech a Jířa je hbitě překřtil slovní hříčkou na „Tlačenka Tchoř,“ což přiznávám bylo snadněji zapamatovatelné než oficiální název.

S mírným zpožděním cca. 5 minut nastoupila na hrací plochu dvojice rozhodčích a opona Open Game 2009 se pro nás zvedla ostrým zapískáním píšťalky. Hrací doba činila dvakrát 15 minut, přičemž trochu neobvyklým bylo to, že se strany neměnily (bylo to možné pouze při předzápasové dohodě obou týmů, ale za tři dny jsem neviděl, že by této možnosti některý tým včetně nás využil). Nám vyšel úvod a první tři gólové šance byly na našich holích. Gólman díky svým proporcím nepatřil k nejpohyblivějším, ale se šancemi Ondry, Tomáše a zejména Chucka, který nedokázal „zamést“ skákající míček do odkryté kasy, si však dokázal nakonec vždy poradit. Poté co jsme neproměnili své příležitosti, soupeř se oklepal a zejména díky rychlému střídání se začal prosazovat. V 9. minutě jeden z útočníků zkusil střelu z levé strany a přes blokujícího Ondru trefil přesně pravou šibenici. Prohrávali jsme 1:0, ale okamžitě jsme se vrhli znovu dobývat branku Zhoře. To se však nevyplatilo, neboť po vysunutí beků zůstal za jejich zády útočník soupeře, který bezchybný pas přetavil v samostatném úniku na gól a stav 2:0 střelou k mé levé tyči.

Vzápětí přišla půle a bylo možné poprvé bilancovat - na míček jsem si do té doby téměř nešáhnul, lilo ze mě jako z koně a pohled na stejně vypadající kluky na střídačce nebyl o moc povzbudivější. Nicméně zkusili jsme se nehecovat a do druhé půle jsme vlétli náporem opět jako na začátku. Nulu na našem kontě smazal důrazný Tomáš, který těžil z ofenzivního výletu Martina až za branku soupeře a se štěstím propasíroval za ležícího gólmana míček do branky jen těsně za čáru – 2:1. Nadechovali jsme se k pokusu o srovnání stavu, ale v tom okamžiku přišel „blackout.“ Nejprve dostal příležitost útočník hostí k volné střele ze střední vzdálenosti a bohužel se nemýlil. Proti dalšímu „vinglu“ jsem neměl protizbraň – 3:1. Vzápětí jsme se vrhli ještě zoufaleji vpřed, ale z toho pramenily pouze chyby v naší obraně, které již fyzicky vyčerpaný tým nedokázal napravit. V rychlém sledu jsem po dalším ze série brejků dostal na 4:1 a 5:1. Na 6:1 si mě vychutnala hned dvojice hráčů soupeře… Přiznávám, bylo to na ručník, a pokud bych měl šanci střídat, bylo by to asi poprvé, co bych tuto možnost využil. V naší hře už vládnul chaos, což nechtěně potvrdil Chuck, který rozehrávku z levého rohu namazal přímo soupeři před branku. Zareagovat už jsem nedokázal – 7:1. Byl to zmar nad zmar a jediným světélkem na konci tunelu byla Ondrova individuální akce na konci, kdy po pravém křídle prošel svou klasickou stahovačkou přes dva protihráče (oba mu to sežrali jako malinu, neboť předtím zřejmě podcenili přípravu u videa J ) a před branku naservíroval přepychový pas Chuckovi, který už dnes napodruhé nezaváhal a nalepil na naše poraněné sebevědomí náplast v podobě snížení na konečných – 8:2.

Po zápase jsme si podali ruce se soupeřem, ale naše protáhlé obličeje hovořily výmluvně.

Můj názor, že jsme byli za „šašky“ se sice v pozdějším světle turnaje ukázal jako „extremistický,“ nicméně bylo ihned jasné, že hrát v 5 lidech je prostě varianta hraničící s bláznovstvím. Krutá lekce mrzela o to víc, že z průběhu zápasu jasně vyplynul důvod porážky ve fyzickém odpadnutí, neboť herně jsme na Zhoř zcela určitě měli – což se nakonec prokázalo jejich posledním 5. místem v naší skupině „AF“ a 35. místem na turnaji.

Rozloučili jsme se tak neslavně s halou VUT a večerní „debriefing,“ na který jsme se tak těšili nám tímto poněkud zhořknul. Jířa s Tomášem zamířili na noc zpět do Hradce a naše zbylá čtyřka – já, Ondra, Martin a Chuck zamířil ubytovat se na Komárov. Tento proces naštěstí proběhnul bezproblémově, takže k pozápasovému rozboru nad orosenými půlitry s Gambrinusem nakonec přeci jen došlo. Posezení nám zpestřovala zejména jakási parta místních kaskadérů, kteří venku za oknem nedaleko od nás zjevně hecovali jednoho maníka ze svého středu, aby zkusil „hópnout“ z cca. 4 m střechy. Bohužel až do konce „debriefingu“ jsme se ničeho zajímavého nedočkali. Posledním zajímavým návrhem pak byla noční okružní jízda „šalinou,“ neboť Martin s Ondrou objevili nedalekou točnu, kde právě jedna ze souprav očekávala platící cestující. V tomto okamžiku musím přiznat, že by to bylo poprvé, kdybychom použili „úžasné“ růžové pásky, které jsme povinně vyfasovali, neboť jejich majitelé měli během Open Game MHD zdarma – tedy údajně. Naštěstí už ani jeden z nich nestihl po opuštění výčepního zařízení nabrat vzhlednutý směr a zamířili jsme opravdu zpět na koleje.   

Uléhal jsem s tím, že zítra budeme v maximální možné sestavě a o zbývající tři zápasy se musíme poprat. Z pětičlenné skupiny měly tři týmy postupovat přímo do play-off a poslední dva si to měly rozdat v baráži o zbývající místa v 32ti členném pavouku prvního kola. Takže nebylo nic ztraceno, ale hrálo se především o sebevědomí, tudíž nebylo na mysli něco vypouštět.

V pátek 26. 6. nás čekal druhý zápas na turnaji ve 12:00 hod. v další hale na „Hattricku.“ Ráno jsem s chutí posnídal rybí salát a křupavé rohlíčky s tím, že hůř než včera to (se) posr-- nemůžu :-) . Největším ranním zážitkem však byla „vysklená“ červená Audina, na jejíž obsah se rozhodl někdo podívat přes noc pravým okénkem spolujezdce. Protože však dotyčný nevlastnil klíče, použil zjevně kvalitní pálenou cihlu nebo snad dostupnější dlažební kostku. Majiteli nepomohlo ani to, že parkoval ihned na prvním a nejbližším místě u vchodu do kolejí (tímto zdravím Lexu :-) ) . Do kolen jsem však šel až v okamžiku, když se objevil majitel. Nevzrušeně prohlédl zkušeným okem nové větrání svého vozu, uložil bagáž do kufru a po vycouvání odfrčel neznámo kam, ale každopádně zřejmě hodně daleko od Komárova.

S dostatečným předstihem jsme zamířili na kolbiště a cestou mě (naštěstí) neomylně navigoval z místa „šturmana“ Ondráš ze svých „notiček.“ Tentokrát jsme nemohli zajet až k hale, která byla v areálu jakéhosi parku, ale museli jsme zaparkovat cca. 500 m odtud na parkovišti před AUTO KELLY. Po příchodu na sportoviště jsem se mírně řečeno zhrozil a myslím, že mně trochu zmrznul úsměv i v tom panujícím vedru. Hala byla krytá nízkým kulatým plechovým stropem a tvořila pouze úzkou „nudli“ po jejíchž stranách byly pouze mantinely. „Střídačky“ – pokud se to tedy dalo vůbec takto nazvat, byly vytvořeny v rozích za mantinely. No nic, situace stejná pro oba týmy, ale v tuto chvíli jsem si jasně uvědomil, že můj včerejší soud o VUT nepatřil k nejpřesnějším a nejvýstížnějším. Uvnitř bylo jen stěží dýchatelno a vůbec jsem si nedokázal představit, že se tady budeme pohybovat, natož něco hrát.

Našim soupeřem bylo mužstvo Central Gang Valmez (pro neznalé zkratek Valmez = Valašské Meziříčí). Brzy jsem bystrým pohledem odhalil, že za tímto úderným názvem se ukrývá početná skupina hráčů ve světe div se – světle modrošedých dresech! Až do této doby jsem si dost naivně myslel, že naše „mlékařská“ světle modrá je velmi originální a druhou sadu dresů, kterou měly týmy na turnaj mít, nebudeme tudíž potřebovat. Naštěstí pan generální se ukázal jako prozíravější a tudíž muž na svém místě a dohodl již předem od PPL zápůjčku jejich černých dresů s bílými čísly. Přesto, že jsme byli v zápisu uvedeni jako domácí a nemuseli jsme se tedy převlékat my, došlo nakonec dohodě se soupeřem a černá trika si opravdu odbyla na turnaji svou premíéru.  

Central Gang Valmez

To ovšem poněkud předbíhám událostem. Stejně jako jsme včera čekali na Tomáše, tak tato situace se opakovala v bledě modrém i další den. Jestliže Tomáš dorazil cca. 20 minut před začátkem utkání a my byli alespoň v hratelném počtu, pak v tuto chvíli jsme byli pouze v sestavě 3 + 1 a zbytek byl na cestě někde mezi Hradcem a Brnem. Nervozita stoupala nejen na naší straně, neboť soupeř se mně přišel dvakrát nevěřícně zeptat: „jestli dnes budeme také jenom v pěti.“ Pomyslel jsem si, že hoši asi viděli naši včerejší „galashow,“ ale naštěstí jsem neztratil glanc a se strojeným úsměvem odvětil: „že posily jsou na cestě.“

V 11:45 konečně dorazila proklamovaná strategická záloha v podobě Jíři, Jardy, Koubka, Tomáše a Michala. Čas byl pouze na rychlé převlečení a stručnou předzápasovou taktickou poradu. Protože jsme včera neměli myšlenky po prohraném utkání se Zhoří na další setrvání ve VUT, neviděli jsme tudíž našeho dnešního soupeře, který hrál ihned po nás na stejném hřišti. Nevěděl jsem zda je to výhoda či nikoliv, ale uklidňoval jsem se opět tím, že hůře než včera snad být nemůže. První „scoring“ lajnu tvořili – Michal a Jarda v útoku a Koubek s Jířou na beku. Druhou „checking“ zákonitě obsadili v útoku Chuck s Tomášem a dozadu se k Martinovi přesunul Ondráš, na kterého mezi útočníky zbyl po rychlé poradě „černý petr.“ I když mně do smíchu před úvodním hvizdem moc nebylo, přeci jen jsem se musel pousmát znovu nad gólmanem soupeře, který měl téměř určitě dobré dva metry výšky a branku ve stoji přečuhoval jako stožár „ajlesu.“ V tu chvíli mně to navíc asociovalo pohádku o „Dlouhém, širokém a bystrozrakém.“ Doufal jsem, že já se budu přibližovat k té třetí postavě, co zbývala :-) …

Oproti včerejšímu utkání na VUT začalo být okamžitě znát, že máme koho vystřídat. S obtížnými klimatickými podmínkami jsme si také nakonec poradili v rámci možností na výbornou, takže brzy jsme dokázali mírnou územní převahu přetavit ve vedoucí gól, který vstřelil Jarda. Valmez však dokázal kontrovat a po průniku podél levé strany zavěsil zblízka útočník nechytatelně pod víko – 1:1. Jenže oproti včerejšku jsme dokázali vzápětí zařadit vyšší rychlostní stupeň a převzít pevně otěže zápasu. Konečně se prosadil i náš „sniper“ Michal, který od začátku motal kličkami hlavu soupeře měrou vrchovatou. Následně si Jarda vyzkoušel po nevybíravém zákroku soupeřova beka, jaké je to býti reklamou na stěně haly, ale z hrůzostrašného naražení naštěstí vyvázl bez zranění. Naopak jsme trestali a po solidním zámku v útočné třetině Ondra proměnil dvouminutovou výhodu v gól na 3:1. V druhé půli „scoring line“ plně potvrdila své elitní nasazení a Jarda s Michalem přidali po gólu. Michal navíc završil hattrick po efektním „fouknutí“ obranné dvojici a bezchybnému blafáku „Dlouhému“ v brance Valmezu. Dokázali jsme přežít bez úhony i vlastní oslabení, když na 2 minuty odešel pykat Jířa za podražení. Spoustu „černé“ práce přitom velmi spolehlivě odváděli zejména beci Martin s Koubkem. V panujících subtropických podmínkách byl zejména každý Koubkův sprint okolo branky vítaným přísunem chladnějšího vzduchu vzniklého z rázové vlny :-) .  

Závěr zápasu už jsme kontrolovali a po konečném hvizdu rozhodčích mohli slavit první vítězství na turnaji v poměru 6:1. Tentokrát bylo vidět zaražené pohledy na druhé straně – a to dokázalo potěšit. Přeci jen pod vlivem včerejšího výsledku s Tatchentou Zhoř si valmezští představovali asi jiný scénář, ale to my včera ostatně také… S vlastním výkonem už jsem byl o něco spokojenější, přeci jen přišlo pár zákroků z kategorie „navíc,“ která včera citelně chyběly.

V šatně konečně panovala uvolněná atmosféra, vtípky, srandičky, no prostě zase ta pohoda, na kterou jsme zvyklí. Skupina se díky našemu „zmrtvýchvstání“ zamotala a bylo opět o co hrát. Věděli jsme, že nás čeká další přesun a to do haly Kounicova v centru města. Na trať jsme vyrazily v koloně tří vozů v pořadí – Jířa/Volvo, Michal/Oktávka a já/Felda. Nástrahou městského provozu jsme se promotali celkem bez problémů, i když zejména já jsem byl rozhodnut držet se Jíři s navigací zuby nehty :-) .

Po krátkém intermezzu s parkováním jsme konečně dorazily do haly, která nás ihned potěšila svou polohou. Byla totiž natočena tak, že do ní slunce nemělo šanci přímo „prát,“ takže oproti očistci na „Hattricku“ jsem si rázem připadal jako v klimatizovaném apartmá.

Protože jsme měli čas až do 16:00 hod., navrhnul Ondráš disponující neustále svými „notičkami“ přesun do nedaleké Pizzerie, která pro hráče označené již proklamovaným růžovým páskem nabízela v akci 1 pizzu zdarma. Po menší „bojovce“ jsme slavili úspěch a malou, ale útulnou „pizzerku“ našli. O tom, že naše námaha nebyla marná jsme se přesvědčili vzápětí, neboť akce nejenom že platila, ale navíc pravidlo 1+1 mohl využít každý z nás. S vědomím toho, že nás čekají ještě dvě náročná utkání jsme zvolili pouze lehký oběd v podobě 4 společných kousků pro celý mančaft včetně paní generální – Simči. Pouze Martin neponechal nic náhodě a již od začátku doplňoval mimo kilojoulů z tuhé stravy i vitamíny B v podobě „tekutého chlebu.“ Nutno ovšem dopředu přiznat, že jeho výkon to ve zbytku dne jen stimulovalo :-) .

FbC Orel Třinec

Tento soupeř nám stál v cestě do vyšších pater tabulky naší skupiny AF.

Tým třineckých disponoval znatelně mladším kolektivem, ale že to zdaleka nic neznamená jsme se přesvědčili už ve čtvrtek. Navíc již podruhé (sic!) se nám na turnaji stalo, že soupeř měl podobnou barevnou kombinaci dresů – v tomto případě modrošedou. Tentokrát jsme však dokonale využili práva domácího týmu dle zápisu a Jířa jako generální udělal jediný ústupek v tom, že třineckým nabídl k zapůjčení naši černou sadu dresů.

Utkání začalo svižně a častému ohrožení branky nahrával zejména malý prostor celého hřiště, které se nápadně podobalo tomu, na němž jsme v České Třebové koncem dubna slavili triumf. Třinečtí měli dobrý pohyb, a pokud drželi míček na svých hokejkách, pak takticky vyčkávali s rozehrávkou od beků. Jeden z výpadů také skončil jejich vedoucím gólem na 0:1, když z prostoru mezi kruhy neobsazený hráč vymetl vrchní roh mé branky.

Prohrávali jsme, ale i přesto v naší hře nenastal chaos, ale trpělivě jsme začali zdolávat obranu „černých.“ Nakonec to byl Ondra, který stále z beka a pravé strany dokázal poslat nechytatelný projektil, který se zastavil až v síti – 1:1! V tu chvíli jsme se dostali „na koně“ a začali hrát svoji hru, která nám přinesla úspěch v „Hattricku“ proti Valmezu. Zatlačili jsme soupeře na jeho polovinu a obléhání jeho branky zakončil Koubek, který efektním a posléze také efektivním golfákem prostřelil vše, co bylo v cestě – 2:1. Orli hrozili z brejků a při jednom z nich jsem měl plné ruce práce s osamoceným útočníkem soupeře, který „pláchnul“ Jířovi. Ten jej stačil ještě alespoň částečně odblokovat důsledným přístupem z nejkratší cesty k naší kase a zbylou střelu už jsem vyřešil. My jsme se uklidnili vzápětí, kdy kombinaci po ose Koubek – Michal – Jarda zakončil náš nový kanonýr povedenou střelou do odkryté branky – 3:1. Opravdu oku lahodící akce jak vystřižená z učebnice florbalu, kdy na rychlé přihrávky nestačil reagovat nikdo z pětice soupeřů, kteří byli v tu dobu „na place.“

 S vědomím toho, že náš ceká ještě jeden zápas od 20:30 hod. jsme začali přeci jen následně šetřit síly a to se nám málem vymstilo. Na chvíli zůstal nepokrytý útočník ve střední vzdálenosti a já se dokázal za míčkem mířícím opětovně do vinglu jen smutně ohlédnout – 3:2. V závěru snaha třineckých o vyrovnání gradovala a v klíčové chvíli jsem vytáhnul asi svůj nejlepší zákrok na turnaji. Míček z pravé strany proletěl hradbou těl před brankou a přistál na hokejce překvapeného útočníka na levé straně brankoviště. Ten naštěstí nestačil míček zamést do 3/4 doslova „zývající“ volné branky a napálil před sebe jen lehkou střelu. Protože však na přesun nebyl čas a variantu pádu k tyči jsem zavrhl hned v zárodku vědíc, že míček by se na 105 % „proplazil“ pode mnou až za čáru, máchnul jsem levou rukou a míček s ní ulovil J . Tímto se omlouvám za sáhodlouhý popis, ale to víte. Když se člověk nepochválí, tak to nikdo jiný za něj zpravidla neudělá: D. Prostě podtrženo sečteno – 3:2 a urvali jsme druhé vítězství. Díky tomu jsme také mohli při příjemné večeři ve vyzkoušené Pizzerii snovat plány na poslední zápas proti Vrchlabí, kde nám šlo o první místo ve skupině a (zdánlivě!) lehčí los pro zítřejší play-off. O tom, že se vyhneme ranní baráži už bylo jasno, ale o dalším umístění měla rozhodnout až dvě zbylá utkání naší skupiny. Navíc pro mě a Jířu bylo toto utkání stým jubilejním soutěžním zápasem v dresu Tornados.

FbC Skirent Vrchlabí

Ve 20:30 jsme nastoupili proti FbC Skirent Vrchlabí a začátek jsme pod dojmem dosavadních výsledků soupeře na turnaji značně podcenili. Stačily dvě rychlé a umístěné střely a v 5. min. byl stav 0:2 pro Vrchlabí. Zejména druhý gól z nacvičené rozehrávky padl po naší nedůsledné obraně, ale je nutné podotknout, že obrana proti rychlé střele švihem ze špičky hokejky je těžká a někdy až nemožná. Naštěstí jsme se dnes již podruhé dokázali zvednout a dostat se zpět do zápasu. Opět to znamenalo trpělivé dobývání soupeřova útočného pásma, ale navíc bylo třeba počítat s nebezpečnými výpady směrem k nám. V jednom z nich Koubek svedl sprinterský souboj až na „krev“ s útočníkem soupeře. Oba „letěli“ za nahozeným míčkem do pravého rohu. Koubek si ale včas spočítal, že v takovém trysku těžko někdo z nich získá míček pořádně pod kontrolu a naschvál jej proběhl s okamžitým otočením do protisměru. Jediné co jsem po tomto bravurním manévru slyšel, byla reakce útočníka Vrchlabí, který „proplachtil“ za branku se slovy: „Ty vole, von ho tam nechal!“ :D … Mimo humorných vložek se však stále hrál hlavně florbal a na „scoring listu“ se již rýsovala pouze naše jména. Jarda s Koubkem srovnali v průběhu druhé půle postupně stav na 2:2 a vypadalo to, že se tedy rozejdeme v posledním zápase skupiny smírně po bodu. Proti tomu však byl Ondráš, který opět zaúřadoval z místa beka. Běžela poslední půlminuta, když si na půlce odclonil tělem napadajícího útočníka, přehodil si míček z bekhendu a táhlou střelu poslal do mlýnice hráčů přesně k levé tyči soupeřovi branky – 3:2 a časomíra se zastavila na neuvěřitelných 12 vteřinách! Okamžitě jsme vyrazili za šťastným střelcem, který svůj výkon korunoval výstavním kotrmelcem. Tři body už jsme samozřejmě nepustili a mohli začít bilancovat. První místo ve skupině bylo s přehledem naše, což bylo cennější o to více, jak jsme do turnaje ve čtvrtek vstoupili.

Večerní „debriefing“ byl tentokrát o poznání veselejší a radost z nás museli mít i v Pizzerii, kde nám na předchozí objednávku připravili na 21:30 k odběru dalších 8 kousků pizzy. Přeci jen měl nakonec růžový proužek něco do sebe J . Poté co jsme poněkud opožděně zasedli k tradičnímu „gambáči,“ abychom konečně stáhli svůj pitný deficit z celého dne, dokázali jsme málem strhnout vrchního, který zprvu reagoval na naše výzvy: „Toč to po dvou pro každýho“ nechápavými pohledy. Nakonec však přistoupil na naše tempo a my se mohli po půlnoci v dobré náladě přesunout zpět do našeho apartmá k zaslouženému odpočinku.

Sobota 27. 5. začala opět ranní snídaní po individuálním nákupu v místní samoobsluze. Neponechal jsem nic náhodě a včerejší rituál s rybím salátem jsem zopakoval (jo pověrčivost to je někdy sviňa J ). Měli jsme čas, protože náš souboj prvního kola play-off byl naplánován až na 14:30 hod. Odehrát se měl v nám dobře známé hale Kounicova, což jsme po předešlých zkušenostech kvitovali s povděkem. Soupeřem nám měl být jeden z vítězů baráže mezi týmy Rangers Tišnov – FBC Hradec nad Moravicí. Protože jsme měli dost volného času, zamířili jsme do sportovní haly „Vodova,“ kde v sobotu dopoledne hrály dne rozpisu holky a registrovaní hráči. Shlédli jsme několik utkání a zejména od „profíků“ jsme si mohli vzít názorný příklad jak na to do play-off. Bohužel pomalu se vlekoucí čas byl pro nás spíš nevýhodou, neboť únava z předešlých dvou dnů se začala při nečinnosti trochu projevovat. Po 13 hod. jsme se přesunuli zpět do haly Kounicova a začali se připravovat na náš vstup do vyřazovací části. Podle výsledků baráže bylo již jasné, že „jezdci“ skončili v propadlišti dějin a dojde na „derby“ dvou Hradců.

FbC Hradec nad Moravicí

Po příchodu z šaten bylo jasné, že soupeř hrající v zelených dresech neponechal nic náhodě a na play-off se dostatečně vyzbrojil. Na druhé straně hřiště nás čekaly tři kompletní útoky, zatímco my jsme byli připraveni hájit svou polovinu pouze se sedmi hráči do pole, neboť Michal musel ráno odjet zpět domů. Bohužel v tomto nám nenahrával ani systém turnaje, neboť zápasy vyřazovací části se protáhly na 2x 20 minut, takže nás v každém případě čekala těžká „šichta.“ Malou kuriozitou střetnutí byli delegovaní rozhodčí – slováci. Je však nutné dopředu předeslat, že zápas odpískali nadmíru korektně a nebylo jim, alespoň z mého pohledu, co vytknout. Díky avizované Michalově absenci jsme museli „překopat“ fungující řady ze včerejška a nakonec jsme se rozhodli hrát na čtyři útočníky (Ondráš – Jarda / Tomáš – Chuck) a trojici beků (Koubek, Jířa, Martin).

O tom, že papírové předpoklady o našem favorizování díky prvnímu místu ve skupině se nemusí stát realitou, jsme se přesvědčili po dvou minutách hry, kdy soupeř stačil prostřídat všechny tři lajny a „presoval“ nás ve vysokém tempu. V duchu jsem si říkal, že přeci jen jeden z útoků by měl být „slabší,“ ale v reálu jsem hledal rozdíl jen marně.

Pochytal jsem několik prvních střel a začal jsem se dostávat do tempa, když jsem si v 5. min. nešťastně srazil v pádu do branky zády nahození z levého rohu – 0:1. Pokud jsme něco potřebovali, pak to bylo vedení nebo alespoň co nejdéle držet nerozhodný stav. Tímto veškeré taktické plány padly vniveč a museli jsme se snažit na soupeře zatlačit.

Bohužel, když už jsme se dokázali dopředu protlačit do střelecké příležitosti, skončily naše šance buď na dobře chytajícím gólmanovi, nebo na tyčích, které postupně nastřelili Ondra, Jarda a Koubek. Ovšem ani já jsem si na vytížení nemohl stěžovat, protože hradečtí mě drželi v neustálé permanenci. Poločas nevypadal po 20 minutách moc dobře, protože jsme prohrávali už 0:3. Mimo již avizovaného gólu prolétl přízemní projektil přesně k levé tyči a vzápětí se nepovedla ani moje dobře míněná rozehrávka na Jardu. Ten prohrál souboj o míček s bekem, který mně jej promptně vrátil golfákem až za moje záda L . Tady nezbylo než opět zpytovat svědomí…  

O půlce jsem ještě zkusil kluky na střídačce nehecovat, ale bylo jasné, že fyzicky na „přetlačení“ soupeře mít prostě nebudeme. Přesto jsme do druhé půle vstoupili odhodlaným náporem, z kterého rezultovalo snížení Tomáše po dobré útočné práci Jířy – 1:3. Zkoušeli jsme i nadále probít se vpřed do zakončení a „motorem“ většiny akcí byl neúnavný Koubek, kterého jsem podezíral z toho, že na střídačce mění i plíce J . Většina našeho útočného snažení však končila buď nedůraznou střelou/nahozením nebo zcela bezúčelně v rohu, kde jsme zůstali byť s míčkem na našich hokejkách. Takže nebylo divu, že soupeř na druhé straně trestal. Zvláště, když z omezeného rezervoáru sil už mnohdy prostě nebylo kde brát na obranou práci. I přes několik dobrých zákroků jsem dostal výstavní blafák do bekhendu a další střelu jsem si opět se smůlou pouze srazil přímo za svá záda rukou – 1:5. Skóre hrozivě narůstalo a od cca. 30. min. už šlo jen o to, abychom nedostali na cestu domů nějaký „ranec.“ Naštěstí musím smeknout klobouk před celou sestavou, která v této chvíli přede mnou nastupovala. Kluci dle možností jezdili „po zadku“ až do poslední chvíle a nestalo se, že by to někdo zabalil. Na posledních cca. 7 minut šel stále burcující Koubek do útoku a malou šanci na úpravu skóre jsme měli v přesilovce za faul, který si vykoledoval svým aktivním pohybem. Bohužel „zámek“ v útočné třetině, ani dobrá práce Chucka na brankovišti ke snížení nevedla. Následně přišly dvě „rozebíračky“ naší obrany a nebylo co řešit. Poslední slovo měl však přeci jen agilní Koubek, který se pěknou individuální akcí po pravé straně dostal až před brankáře, kterému bekhendem pod víko nedal šanci – 2:7.

Odešli jsme tedy poraženi hned v prvním kole, ale rozhodně se vztyčenou hlavou, byť se to přímo na místě „překousávalo“ hodně těžce. Je však sportovní přiznat, že v tu chvíli byl soupeř z Hradce nad Moravicí podle mého soudu herně i produktivně lepší a postoupil zaslouženě. Jediné tajemství, které mně vrtalo po celý zápas hlavou jsme se dozvěděli těsně po závěru. Jejich umístění ve skupině na předposledním místě bylo důsledkem toho, že v předchozích dnech hráli základní skupinu také jen na pár „statečných,“ takže to byl vlastně stejný případ, jaký jsme si vyzkoušeli na začátek my… Navíc o tom, že se nemáme, za co stydět rozhodla další kolo play-off, přes které náš soupeř také přešel a stopku mu vystavili až v „osmičce,“ takže nakonec zůstal na 6. místě konečného pořadí.

My jsme měli výhodu prvního místa ve skupině, takže jsme byli teoreticky nejlepší z týmů, které vypadli v prvním kole na 17. -32. místě. Teoreticky se dá říci, že jsme obsadili 17. příčku, ale dle oficiálních stránek turnaje nám patří „až“ 22. místo. Pominu nyní přepočet, kterým byl tento žebříček sestaven, ale zároveň se musím pozastavit nad tím, jak se před nás mohlo dostat Vrchlabí, které ve skupině zůstalo daleko za námi, následně hrálo baráž a v prvním kole play-off podlehlo stejně jako my… Nu budiž, ono už to vlastně není až tak důležité. Opticky jsme prostě zůstali uprostřed startovního pole :-).

Ještě si neodpustím malé subjektivní hodnocení naší účasti. Z hlediska umístění beru výše proklamované 17. /22. místo jako neutrální výsledek. Není to propadák, který jsme po prvním úděsném čtvrtku s „Tlačenkou Tchoř“ zachránili parádním týmovým výkonem v pátek a vyhráli skupinu. Jenže „pachuť“ z nepovedené vyřazovací části také nedovoluje hodnotit turnaj jako úspěch, kterým by pro mě byl postup mezi „šestnáctku“ do druhého kola. Takže zbývá rozhodně motivace na příští, již 4. ročník… Každopádně bude třeba se poučit z nováčkovské daně, kterou jsme tento rok zaplatili myslím měrou vrchovatou.

Ale je jisté, že pan generální neponechá nic náhodě.

A jak že si to vedli v očích gólmana jednotliví „plejeři“ jmenovitě?

Ondráš # 5 / 5 3+1-4 TM 0

Už od čtvrtka motal hlavy soupeře svými kličkami a stahovačkami. Když skončil v pátek v obraně, přijal tuto roli v týmu a naopak se ještě dokázal prosadit třemi důležitými góly v pátečním „finiši“ za prvním místem ve skupině včetně vítězného gólu proti Vrchlabí. V play-off nastoupil opět do útoku, ale proti rychlým hráčům soupeře už se prosazoval těžko.

Jarda # 7 / 4 4+0-4 TM 0

Tak to je jednoznačně překvapení turnaje, byť ne pro zasvěcené. Jarda potvrdil, že když je zásobován dobrými přihrávkami dokáže v sobě probudit instinkt „zabijáka“ (nesměj se Koubku J ) . Škoda, že mu zvlhnul prach v rozhodujícím utkání play-off, kde mu také dělala trochu problém důrazná hra do těla.

Tomáš # 10 / 5 2+1-3 TM 0

Trochu se na hřišti hledal, protože většinou nastupoval s Chuckem v „checking line“ a chyběla mu větší podpora „parťáka“ do kombinace, na kterou je zvyklý. Bodový přísun v kontextu celého týmu na slušných parametrech, bohužel v zápasech bez bodového zisku (Tome pokud je to fakt tím, tak příště dostaneš příkaz neskórovat, jen to odehrát J ).

Chuck # 13 / 5 1+0-1 TM 0

Odehrál si svoje. Pokud stačil s fyzickými silami, tak to byl ten známý „buldok,“ který nevypustí jediný souboj. Tlačil se před branku, ale k prosazení chybělo více štěstí v zakončení. Byl však platným v „černé“ obranné práci.

Michal # 16 / 3 3+1-4 TM 2

Stále prostě platí, že s naším „sniperem“ stojí a padá hra našeho týmu, ať si to chceme přiznat nebo ne. Když přijel v pátek spolu s Jardou a Koubkem, tak jsme se dokázali vybičovat k maximálnímu výkonu, který ozdobil hattrickem proti Valmezu v úvodním utkání důležitém pro naše otřesené sebevědomí. Byť individualita dokázal se podřídit práci v týmu a tolik neoblíbeným obranným úkolům J . Škoda zbytečného vyloučení proti Třinci. Do play-off už bohužel nezasáhl.        

Radim # 42 / 5 3-2-0 160 MIN 4,00

A teď trochu z vlastního soudku…. Totální propadák ve čtvrtek v zahajovacím utkání, kdy týmu vůbec nepomohl zákrokem navíc. Solidní pátek, když výkonově postupně gradoval a během tří utkání se podařilo dosáhnout skóre 12:5 (prům. 1,67). Zápas play-off opět nic výrazného. Pokud jsme měli mít šanci na úspěch, bylo třeba propustit za záda max. 3-4 střely a hlavně ne první hloupou „bramboru“ L .

Jířan # 73 / 5 0+2-2 TM 4

Jako tradičně „bad boy“ týmu J . V obraně si odvedl svůj standard a výrazně nechyboval. Zkoušel podporovat útok klasickými průniky po křídle ve stylu „tankobornyj“, ale po celý turnaj jej srážela nepřesná střelba. Jinak prostě „Pan Generální“… co více dodat.  

Koubek # 74 / 4 3+0-3 TM 2

Trochu jsme ho „utopili“ v obraně, ale nakonec na tento post je již zvyklý z FLA. Neúnavný dříč s kadencí kulometu, který by však často potřeboval pohotového nabíječe. V play-off určitě nejlepší hráč týmu (za body Koubku sorry, ale bral jsem ofiko statistiky J ).

Martin # 75 / 5 0+2-2 TM 0

Benjamínek kádru už dávno není „nosičem vody“. V obraně důsledně tvrdil muziku, tentokrát netradičně v bratrské dvojici s Ondrášem, kterého dokázal na postu beka herně usměrnit (a to je mnohdy úkol opravdu nadlidský J ). Zvládal bez problémů i rychlejší útočníky soupeře a nebál se podpořit útok. Slabinou na turnaji bohužel stále byla nedůrazná střela.

Post scriptum:

Původně už jsem již neměl v úmyslu doplňovat popis turnaje dalšími zápisky, ale provokace v podobě zákresu zpáteční trasy z Brna, která se objevila na webu Tornados, mě nutí uvést věci na pravou míru. Obsazení stroje pro zpáteční cestu: Bery – skipper stroje, Koubek – šturman stroje, Ondráš, Martin a Jarda – balast na zadních sedačkách :-)

Pravdou je to, že krátce po startu v Brně zkolabovala palubní inerciální navigace, takže se „Blue arrow“ dostal zcela mimo původně plánovaný kurz 300°. Vzhledem k tomu, že šturman nejevil známky navigační aktivity (spíše známky počínající letargie J ) převzal kapitán posádky odpovědnost a následně stroj improvizovaně bezpečně provedl z VBT nástrahami rozkopaného Brna až na „panelku číslo 1“. Po provedení rozhonu směrem na Velkou Bíteš došlo k mezipřistání na této bázi. Mimo jiné pro nutnou kontrolu tlumičů podvozku, ale hlavně pro doplnění tekutin a poživatin posádky a pasažérů. Vzápětí došlo k neočekávanému přechodu režimu letu z NPPD na ZPPD (česky řečeno začala bouřka jako sviňa a chcalo, a chcalo ……. a chcalo). I přes zhoršené meteorologické podmínky se stroj probil zdárně až do Žďáru nad Sázavou. Zde byl skipper bohužel nucen přejít na nový kurs na základě vyznačeného zakázaného prostoru Krucemburk. Nová trasa vedla na Havlíčkův Brod a je třeba přiznat, že situace si žádala „vzít to do teplejch“ :-).

Navíc se v tuto chvíli začali ozývat první pochybovačné hlasy z pasažérského prostoru, které začaly kibicovat do nasazeného kurzu. Tím pádem došlo v Přibyslavi k odklonění z letové trasy na jinou, která vedla přímo do srdce tmavých hvozdů a krajiny, jež lze shrnouti lapidárně do sousloví „medveď zožral.“ Následně nastává menší kličkovaná, která je vylepšená dalšími zakázanými prostory. Paliva je naštěstí dostatek, takže v rozhodujících chvílích má i „šturman“ Koubek náladu na to zeptat se staženým okénkem míjejícího se cyklisty slovy klasika: „Jak se ti šlape?“ Odpověď jsme se naštěstí neměli možnost dozvědět, ale skipper vozu dlouho nervózně sledoval spurtujícího sportsmena ve zpětném zrcátku… :D. Je třeba přiznat, že po krátkém technickém mezipřistání, kdy bylo třeba seřídit gyrokompas, došlo k nastoupení do správné letové cesty, kterou se však nepodařilo „prorazit“ zakázaný prostor „Krucemburk,“ odkud jsme byli divertováni směr Vojnův Městec a odtud dále na sever směrem na Hlinsko. Zde bylo po krátké bojové poradě vyhodnoceno, že první shoz „balastu“ bude proveden v oblasti s krycím názvem „Oflenda,“ kde byl také v pořádku vysazen Jarda. Dále stroj pokračoval na trase Skuteč – Chrudim – Pardubice – Osice, kde byl těsně před plánovaným KBT vysazen sesazený šturman Koubek. Celá cesta skončila na domovské bázi LKDB po cca. 3,5 hodinové „okružní“ cestě, kterou jste vy holomci měli zdarma :-) .

Malý slovníček pojmů: 

Blue arrow – Škoda Felicia Combi 1.3MPi / 50 kW

KBT – konečný bod trati

Medveď zožral – totální pustina

NPPD – normální povětrnostní podmínky den

Skipper – kapitán

Šturman – navigátor

Rozhon – M1 (v našem případě možná o trochu méně J )

Seřídit gyrokompas – vzít konečně do ruky autoatlas

VBT – výchozí bod trati

Vzít to do teplejch – konečně se soustředit na řízení

Zakázaný prostor - objížďka

ZPPD – ztížené povětrnostní podmínky den

A to už je fakt všechno, takže zase za rok čus bus…. :-)

Brněnské soustředění

Nejenom tvrdými treninky, brzkou večerkou a životsprávou je sportovec živ, občas je potřeba i povolit a jak vidno, tak jsem i po večerech naše odehraná utkání rozebírali velmi zodpovědně :-)

Cesta z Brna 

Jelikož se zde zatím nic ohledně článku neděje, tak Vám přinášíme,alespoň obrazovou zprávu cesty z Brna pod vedením kapitána letu Radima Špalka :-)

Zobrazit místo Route to Brno na větší mapě